Marie Filippovová představuje jednu z nejvýraznějších postav na brněnské výtvarné scéně. Její dílo na první pohled zaujme svou koncentrovaností, smyslem pro rytmus, cykličnost, časovost. Do jisté míry je charakteristické také svojí určitou strohostí, nebo dokonce asketičností. Ukázněnost, s níž dotahuje cykly, soubory a svazky kreseb, akvarelů a grafik, a také spoléhání se na lapidární výrazové prostředky, patrně souvisí s hlubokou zkušeností s písmem, typografií a kaligrafií. Nepopiratelná je určitě také generační zkušenost umělkyně, která na přelomu padesátých a šedesátých let vystudovala volnou a užitou grafiku, design a knižní kulturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, aby se poté natrvalo usadila v Brně, kde započala svoji samostatnou tvůrčí dráhu.
Raná grafická díla Marie Filippovové se soustřeďují zejména na zachycení reality běžných předmětů, které autorka převádí na poetický znak se symbolickou hodnotou. Realitu městského života spojenou s pocitem osamění evokuje cyklus volných výtvarných interpretací básní Ivana Blatného Melancholické procházky. Kromě literárních inspirací, které se staly zdrojem více děl, se autorka zabývá rovněž vlastními texty, a to především v souvislosti s výtvarným problémem začlenění písma do obrazu. To dokládá například její autorská kniha epigrafů Nebo nebe (1985), v níž se vzájemně kombinují krátké slovní hříčky s kresebným projevem.
Postupem doby si Marie Filippovová vytvořila osobitý styl, kdy od figurativních témat přešla ke zcela autonomnímu projevu nezávislému na vnější podobě věcí. Zároveň nabyla v její tvorbě nového významu kresba, která se stála převažujícím, plnohodnotným výtvarným prostředkem. Od konce devadesátých let začala autorka vytvářet rozsáhlé cykly kreseb, často i velkoformátových expandujících do prostoru, v nichž ústřední námětovou roli převzala struktura složená z bodů. Nepravidelné body se pro autorku staly základním elementem tvorby, fundamentální výrazovou jednotkou díla. V jejich pozadí se nicméně skrývá mnohem spíše představa stop, otisků, dotyků lidské existence než neosobní abstraktní struktury.
Stálá expozice, 2. patro
