Pražský sochař Stanislav Kolíbal (nar. 1925) patří k nejvýznamnějším představitelům českého umění po druhé světové válce. Od 60. let minulého století se intenzivně věnuje problémům spojeným s geometrií jako jednoho ze základů evropské kulturní a civilizační identity. Napětí mezi abstraktní formou a existenciálním významem umělecké tvorby, otázky trvalosti, stability a lability sochařských forem vedly k zařazení jeho prací na významnou přehlídku Between Man and Matter v Metropolitním muzeu v Tokiu v roce 1970 (spolu s Janem Dibbetsem, Hansem Haackem, Bruce Naumanem, Richardem Serrou a dalšími). Aby zdůraznil kontrast se svými dřívějšími sochami a objekty, označuje svá díla, která vznikala v letech 1988/89 v Berlíně a vycházejí z kreseb a půdorysů, jako „stavby“. Jednalo se o kresby tužkou, přičemž některé z nich později vyústily v trojrozměrné konstrukce. V roce 1988 vystavoval samostatně v Domě umění města Brna a roku 1997 mu Národní galerie v Praze uspořádala velkou retrospektivu. V posledních dvaceti letech Kolíbal vystavoval samostatně ve Velké Británii (College of Art v Edinburgu, 1998), Itálii (Chiese Rupestri v Mateře, 1999) či Německu (Deichtorhallen v Hamburku, 2000). Současná výstava se zaměřuje na oblast „linie – plocha – prostor“ a poukazuje na individuální odlišnosti v pojetí prostorovosti a funkci geometrických principů v díle Josefa Hoffmanna a Stanislava Kolíbala.
Výstava je pořádána ve spolupráci s MAK Vídeň.
