V pořadí čtvrté intervence do stálých expozic Moravské galerie v Brně jsme realizovali ve stálé expozici Místodržitelského paláce, Pražákova paláce a Uměleckoprůmyslového muzea.
Vynikající český design jsme, pro někoho možná překvapivě, umístili v expozici starého umění Místodržitelského paláce.
Autorem excentrického lustru ze skleněných tyčí a volně visících ověsků, je sklářský výtvarník René Roubíček. Navrhl jej v roce 1967 pro Martinický palác v Praze, ale jeho současná podoba je výsledkem rekonstrukce, kterou za přítomnosti autora provedla firma AJETO v roce 2008.
Při průhledu skrze skleněné propletence rozzářeného lustru do další místnosti nezůstane nikdo na pochybách, s kým si dal dostaveníčko.
V Pražákově paláci jsme v prvním sále stále expozici Moderního a současného umění tkanou tapiserií U lesa vytvořili paralelu k (auto)portrétům umělců čes. moderny.
Lidská tvář – busta se na přelomu 70. a 80. let minulého století stala proJ. T. Strýčka intenzivně zkoumaným tématem. Nejdřív jej zpracoval v rozsáhlých grafických sériích, poté, jako vedoucí výtvarník Kobercových a gobelínových dílen, téměř deset let vznikal cyklus hlav technikou tkané tapiserie. Přitom obě techniky vnímá naprosto svébytně – grafiky nikdy nejsou jen předlohou, tapiserie nikdy nejsou pouhým přepisem. Autorská realizace, pracný a náročný proces tkaní, je pro něj neodmyslitelnou a zásadní součástí tvůrčího procesu.
Expresivní tváře, umocněné monumentálním měřítkem, teatrální grimasou a intenzivní syrovou barevností, se s naléhavostí obrací na člověka, o němž vypovídají. Konfrontuje expresivní groteskní tváře, plné subjektivních emocí, se znormalizovanou atmosférou doby. Kontrastem k expresivním hlavám je mřížoví pravoúhlého rastru, znásobené samotnou technikou protínání osnovy a útku. Série hlav – bust, je téma, kterému se Jan T. Strýček jako bytostný figuralista věnuje opakovaně.
Ve stálé expozici Uměleckoprůmyslového muzea je konfrontován obraz Zrcadlo se skutečnými barokními zrcadly.
Zrcadlo představuje tajemný objekt s mnohačetnými symbolickými významy, který provází celé dějiny výtvarného umění. Tvoří oblíbený atribut alegorií, personifikací a emblémů. Jeho ikonografie nabývá ambivalentních poloh. Jako magický předmět používaný k věštění i odhánění zlých bytostí v sobě za určitých okolností ukrývá nebezpečí pro toho, kdo se do něj podívá. Na druhé straně zrcadlo symbolizuje možnosti poznání, je atributem moudrosti, vědění, ale i marnivosti a pýchy. V malířských alegoriích a personifikacích symbolizuje pravdivý obraz reality poskytovaný uměním.
Série malovaných zrcadel Tomáše Lahody spadá časově i názorově do období autorovy postmoderní reinterpretace různých starších malířských stylů a žánrů. Pro jednu z linií jeho formálně i významově mnohotvárné tvorby je typická oscilace mezi bezprostřední malířskou spontaneitou a konceptem, který čerpá ze znalostí dějin umění a filozofie. LahodovaZrcadlav sobě mohou spojovat odkaz k celému komplexu obsahových rovin spojených s motivem poznání a sebepoznání a zároveň představují příklad „revitalizace“ iluzionistické malířské techniky označované jakotrompe-l’œil. Funkcí těchto obrazů bylo na krátký čas vyvolat iluzi, že jsme konfrontováni s reálnými předměty a nikoliv s jejich nápodobou. Důležitou roli přitom hrála jak manifestace zručnosti malíře, tak i symbolické konotace namalovaných předmětů.
