Slavnostně prostřenou tabuli 18. století doplňovaly porcelánové figury a sousoší. Figurální porcelán nebyl pouhou dekorací, nesl především jistá sdělení v symbolice rostlin, zvířat a nejrůznějších detailů. Skryté významy byly pro tehdejšího diváka srozumitelné; dnes se můžeme pokusit do tohoto tajemného světa společně nahlédnout.
Kultura stolování dosáhla v 18. století svého vrcholu. Kvalitu a rafinovanost nákladně upravovaných jídel umocňovala přepychově zpracovaná výzdoba promyšlená do nejmenších detailů. Stolní dekorace se zpočátku zhotovovaly za pomocí cukrářských materiálů, jako je tragant a cukr. Dvorní cukráři v 18. století vytvářeli z cukrové hmoty bohatě zdobené a fantazií hýřící ozdoby, které umožnily realizovat na tabuli umělecké výtvory podobné sochařským dílům. Nevýhodou byla malá trvanlivost, dekorace zřídka přečkaly více než jednu slavnost. Teprve se zavedením výroby porcelánu v Evropě získala tato nákladná výzdoba trvalejší charakter. Významným dokladem je nařízení císařovny Marie Terezie z roku 1761, které přikazuje, aby se „obecně upustilo od skvostných výtvorů cukrových a pracných vynálezů určených k výzdobě a aby tabule byla zdobena jen porcelánovými figurami a květinami“.
Nedílnou součástí reprezentačních dvorských tabulí baroka a rokoka se tedy staly porcelánové figury, zpravidla používané jako vícedílné stolní dekorace (nástolce). Porcelánové figury 18. století nelze pokládat za solitérní dílka určená pro kabinety kuriozit. Naopak se jedná o vzájemně související dekorace, které vznikaly sestavováním jednotlivých figur do promyšlených skupin.
Jedním ze vzácně dochovaných svědectví barokní kultury stolování mimořádné kulturně historické hodnoty je slavný nástolec z roku 1768 pocházející z kláštera Zwettel v Dolním Rakousku (dnes MAK, Vídeň). Dosavadní výzkum spíše opomíjel tento zajímavý fenomén související s produkcí figurálního porcelánu vídeňské manufaktury, která po roce 1745 dosáhla svého rozkvětu. Více jak čtyřicet figur z majetku Moravské galerie, které jsou zde vystaveny (část ve stálé expozici UMPRUM), vyplňují zásadní vizuální mezeru v historii manufaktury, a představují tak významné svědectví o povaze vídeňské kultury stolování období kolem roku 1750.
