Vztah k výtvarnému umění v 19. století patří k vůbec nejpozoruhodnějším oblastem historie fotografie. Navzdory tomu dosud nebyla zdejší výtvarné produkci – ať už na poli fotografie, malby, sochařství či grafiky, která se podílela na formování tohoto vztahu – věnována větší pozornost. Výstava se snaží alespoň zčásti tento nedostatek napravit a poukázat na některé z otázek, které nejen zahraniční, ale i zdejší umělci a fotografové na tomto poli řešili: vedle tématu fotografie jako předlohy nebo uměleckých ambicí fotografů si výstava všímá např. i výtvarných postupů aplikovaných na fotografii či fenoménu živých obrazů.
Skutečnost, že umělci začali využívat fotografie jako pomůcky, a to velmi záhy po zveřejnění jejího vynálezu, je dnes všeobecně známá, zvláště díky publikacím, které byly této otázce věnovány v zahraničí. Stejně tak je známo, že fotografie, podobně jako už před ní camera obscura, nebyla „výsadou“ méně talentovaných autorů. Avšak vztah fotografie a umění byl mnohem širší, komplexnější a oboustranný. Výstava proto poukáže nejen na konkrétní díla, jejich autoři využívali fotografie jako pomůcky, ale všímá si i dalších aspektů.
Zvláštní pozornost je pochopitelně věnována aplikování tradičních výtvarných principů – zvláště těch, které se týkaly kompozice obrazu, na fotografii, ať už v oblasti fotografie krajiny, architektury, portrétu, zátiší nebo dalších žánrů. Tematizována je zde také otázka fotografie jako kopie či imitace konkrétního artefaktu a úloze fotografie jako umělecké reprodukce, která souvisela velmi úzce s budováním uměleckých sbírek a muzeí. Významný tematický okruh tvoří fotografie tzv. živých obrazů – tableaux vivants, přesahující do oblasti hudby, divadla i literatury. V této souvislosti byly fotografie využívány nejen jako pomůcka při komponování známých mistrovských děl, ale mnohem více coby prostředek vzepření se pomíjivosti živých obrazů, neboť právě ve formě fotografií byla obvykle uchovávána vzpomínka na dotyčný živý obraz, jehož sestavení bylo zpravidla součástí významné společenské události. Kromě těchto témat je na výstavě věnována pozornost také specifické otázce spolupráce fotografa s architektem, fotografujícím malířům a malujícím fotografům, způsobu sebeprezentace fotografů ve druhé polovině 19. století, mnohdy podobně extravagantních, jako byli malíři a další umělci. V neposlední řadě si výstava všímá i prehistorie vztahu fotografie a umění, který se přirozeně odvíjel od už zmíněné camery obscury.
V rámci těchto tematických okruhů vyvstává také otázka imitace a reprezentace, specifik fotografického portrétu umělce, fotografické ilustrace, dobové estetiky a uměleckých teorií, vztahu fotografie a počátků moderní krajinomalby či úlohy uměleckých akademií.
V českém prostředí dosud nebylo téma vztahu fotografie 19. století k ostatním výtvarným oblastem ve větší míře badatelsky zpracováno a publikováno. Zahraniční publikace na toto téma se zpravidla vztahují pouze k západoevropskému kontextu.
