KOLEGIALITA A KONTROVERZE. Josef Hoffmann a architekti moravské moderny z wagnerovské školy ve Vídnije desátou výstavou o životě a díle Josefa Hoffmanna (1870-1956) uspořádanou v Muzeu Josefa Hoffmanna v Brtnici. Expozice srovnává Hoffmannovo dílo s prací dvou dalších Wagnerových žáků. Jak Hoffmann, tak i Joseph Maria Olbrich (1867-1908) a Leopold Bauer (1872-1938) patřili ke generaci talentovaných architektů pocházejících z moravských provinčních oblastí, kteří v době kolem roku 1900 rozhodující měrou utvářeli stavitelské umění ve Vídni. Cílený výběr zhruba 50 výkresů, fotografií a textů nastiňuje úlohu, kterou sehráli ve stavitelském umění v císařském hlavním městě kolem roku 1900, a nastoluje téma Hoffmannova podílu na architektonické obnově na území Moravy.
Hoffmannova profesní dráha architekta vedla po dlouhou dobu souběžně s kariérou Olbrichovou a Bauerovou. Všichni tři byli nejen Wagnerovými žáky, nýbrž i členy zárodečné organizace Secese, „Klubu sedma“, který tvořili studenti vídeňské Akademie výtvarného umění a zakládající členové vídeňské Secese. Hoffmann a Bauer spolu navštěvovali Státní průmyslovou školu v Brně a oba také v roce 1896 absolvovali na vídeňské Akademii výtvarného umění. Vedle spolupráce v ateliéru Otto Wagnera je spojovala i publikační činnost pro časopis Der Architekt. Jejich kontroverzní vztah se projevoval již v postoji, který zaujímali vůči svému mistru a učiteli Wagnerovi. Zatímco Hoffmann zůstal po celý život věrným Wagnerovým stoupencem a v létech 1898 a 1899 s ním stavěl secesní budovy, Wagnerův počáteční zastánce Leopold Bauer se přerodil v ostrého kritika svého pedagoga. Bauerovo osamostatnění po dvouleté práci ve Wagnerově ateliéru představuje řez, jímž se oddělil od svého učitele a jenž mu urovnal cestu k rozvíjení individuálního stylu. Jeho původní linie charakterizovaná modernismem ustoupila „nové klasice“. Do přímého kontaktu s dílem Josefa Hoffmanna vstoupil Bauer nadstavbou Sanatoria Purkersdorf (1925-1926), která proběhla proti Hoffmannově vůli, a zařízením vily pro ředitele léčebny (1907-1908). Olbrich, jehož si Wagner zvláště vážil a v němž spatřoval svého nástupce, se tohoto soupeření neúčastnil a odešel do Německa. Hoffmann převzal Olbrichovu zakázku na vilovou kolonii „Hohe Warte“ poté, co velkovévoda Ernst Ludwig von Hessen v roce 1899 povolal Obricha do Darmstadtu, aby se spolupodílel na založení a zřízení umělecké kolonie Mathildenhöhe. Zde dále rozvíjel myšlenku Gesamtkunstwerku v praxi a od počátečních křivočarých forem dospěl k tektonice materiálu. Všichni tři Wagnerovi žáci se každý po svém věnovali ideji nedílnosti řešení budovy a jejího vnitřního prostoru, a tudíž se logicky zabývali i navrhováním interiérů, nábytkových kusů a užitných předmětů.
