Tento výstavní projekt volně navazuje na stejnojmennou knihu, která spatřila světlo světa na konci roku 2016 a na více než osmistech stranách reflektuje fenomén alternativní kultury 90. let. Po mnoha letech pečlivé, krásné, ale mnohdy i vyčerpávající práce, uzavřela pomyslnou trilogii a vyplnila prostor na časové ose mezi díly KMENY 0 (období normalizace) a KMENY (současnost). 

Expozice se narozdíl od knihy, která již ze své podstaty má jako hlavní stavební kameny text a fotografii,  vyjadřuje primárně pomocí objektů, video záznamů, grafického designu, módy i dobového výtvarného umění. Přes odlišnou formu a rytmus vyprávění mají kniha i výstava podobný cíl, tedy sledovat důsledky dramatických proměn, které nastartoval politický převrat v listopadu roku 1989 a jenž následně zcela změnil charakter městské nonkonformní mládeže. Ta okamžitě po politickém uvolnění začala absorbovat nové impulzy ze zahraničí, které ovšem mnohdy přetavovala v naprosto originální kulturní novotvar, stojící někde na pomezí východu a západu, undergroundu i popkultury. Tato situace potvrzuje i dnes již trochu otřepanou frázi, že devadesátá léta jsou vlastně druhé „šedesátky“. Toto srovnání, ke kterému je potřeba přistupovat s velkou opatrností, ovšem poměrně přesně popisuje podobně silné kulturní rozkvěty a společenské transformace, které probíhaly jak v hlavním proudu, tak na jeho okrajích.

Myslím si, že by každý z nás mohl vyprávět svou vlastní verzi vzpomínek na devadesátá léta. A jiní lidé než já by snad taktéž dovedli po svém poskládat střípky příběhů jednotlivých názorových rodin, které více či méně svobodně operovaly v prostoru tohoto desetiletí. Věřím, že by v blízkém detailu linie vyprávění pokaždé zněla trochu jinak, ale v souhrném celku by se snad příliš nelišila. Výstava, která obsadí na pár měsíců budovu brněnského Uměleckoprůmyslového muzea, je samozřejmě primárně definovaná optikou mého vidění. Je logicky vedená rámcem zmíněných osobních setkání, které na mě dnes čím dál tím víc působí jako nevyhnutelné a osudové. A ano, bohužel vypíchnutím jednoho momentu, jedné události či objektu, zahazujeme vše ostatní, které by mohlo tuto jednotlivost kontextualizovat, či dokonce nahradit. Doufám ovšem, že toto naše omezení návštěvník pochopí a přijme ho jako součást hry. Vybrali jsme pro expozici zástupné symboly, které nemohou logicky obsáhnout a převyprávět vše, ale mezi řádky snad vystihnou to, co pro nás pro všechny 90. léta znamenají.   

Vladimir 518