Dušan Jurkovič se do širšího povědomí česky mluvící společnosti zapsal především poté, co v roce 1898 dokončil stavbu jídelny a útulnu na Pustevnách. Josef Merhaut byl Jurkovičovou prací natolik okouzlen, že jej nazval „básníkem dřeva“. Merhaut narážel na Jurkovičův tvůrčí přístup k lidovému stavitelství a práci s ornamentem. „Poetický“ přístup k architektuře Jurkovičovi zůstal, i když se už neuchyloval k folklórní inspiraci a pracoval modernistickými formami architektury. Jurkovič nikdy netíhl k „civilnímu“ provedení stavby. U svých staveb se naopak snažil najít vhodnou paralelu, symboliku, motiv, které by rozšířily působivost a výmluvnost architektury.
Podobně obohacuje médium designu i Jakub Berdych, a to s cílem nalezení vhodného způsobu pojmenování stavu nebo komentování situace. Děje se tak často spojováním předmětu s vybraným textem, který danou věc posouvá do nové a nečekané významové roviny, kombinováním předmětů do překvapivých vztahů nebo dotvářením a doplňováním již existujících artefaktů či přírodnin. Tento přístup přetváří užitné vlastnosti použitých předmětů na kontext, který dramatizuje zamýšlené sdělení. Připravovaná výstava Jakuba Berdycha představí vzletnou, metaforickou či lapidární polohu jeho práce. Prostředí a kontext Jurkovičovy vily by mělo napomoci zdůraznit či umocnit motivy, které mohou vstupovat do dialogu s Jurkovičovým dílem.