KRESBY SOCHAŘŮ II

Kresby jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů 20. století představují ceněnou součást jeho díla. Možná je to dáno i tím, že Makovský původně studoval malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1919–1922). Kvůli konfliktu se svým profesorem byl nucen malířský ateliér opustit a přešel do sochařského ateliéru Jana Štursy. Posupně tak opustil malbu a věnoval se sochařství. Vytvořil velké množství kreseb, které mu sloužily ke spontánnímu zachycení prvotních idejí a představ a k jejich postupné transformaci do komorních i monumentálních sochařských realizací. Kresby tvoří nejautentičtější sféru umělcovy tvorby.  

Makovský byl silně ovlivněn meziválečným avantgardním uměleckým hnutím. Civilistní náměty a snahu o expresivní výraz brzy vystřídaly konstruktivistické kompozice, v nichž se sochař vyrovnával s vlivy Pabla Picassa a Vladimira Tatlina. Během studia v sochařské škole Antoina Bourdela v Paříži (1926–1930) se Makovský setkal s tvorbou průkopníků moderního sochařství, jako byli Constantin Brâncuși, Jacques Lipchitz, Antoine Pevsner či Naum Gabo (Pevsner), kteří měli vliv na autorův umělecký projev, v němž se začala prolínat realita s abstrakcí. Autorova tvorba kulminovala plastikami Dívčí sen (1932) a Dívka s děckem (1933), které patří k nejautentičtějším projevům českého surrealismu. Jejich typickým rysem je prolínání konstruktivistických a imaginativních postupů a geometrizace tvarů. V té době vznikla rovněž celá série originálních kresebných studií, v nichž se prolíná figurativní a nefigurativní princip.

Už v nejranější fázi svého vývoje se sochař věnoval návrhům plastik určených do veřejného prostoru (Žena myjící dítě, Stojící žena s vázou, obě 1929). V roce 1930 pak autor realizoval například monumentální plastiky Žena s kytarou a Sedící žena nebo sochu Odpočinek pro zahradu plicní léčebny v Jablunkově.