Umělecký průmysl, užité umění a design nejenže zaznamenaly v průběhu let 1870-1970 výraznou formální, stylovou a estetickou proměnu, ale zásadně se proměnil i jejich společenský význam. Některé užitkové předměty postupně ztratily svůj účel a přestaly se vyrábět, zatímco technic­ké inovace, technologický pokrok a také nové formy životního stylu si vyžádaly předměty nové, které se jen několik let předtím zdály být utopií ze světa vědeckofantastické literatury, případně sociální výsadou.
Pro umělecký průmysl konce 19. století je charakteristický vyšívaný dekorativní vějíř, krásná kniha s koženou ražbou či intarzovaná skříň, pro užité umění modernismu efektivně uspořádaná kuchyně a typový nábytek, pro po­válečný design televize nebo tranzistorové rádio. 

Výstava Věci a slova je sestavena z různých typů předmětů, včetně řemeslných výrobků, průmyslového designu, nábytku a textilního designu, případně módy. Jsou mezi nimi věci, které od počátku plnily paralelně dvojí funkci: měly zkrášlovat obydlí i pracovní prostředí, povzná­šet vkus svých uživatelů a zároveň jim sloužit – zjednodušovat a zkvalitňovat jejich životní styl. Uplatňují se zde také věci zbytečné či kýčovité, a to proto, že i pokleslý vkus a marnivost byly – a jsou – nedílnou součástí lidské kultury a silně se podepsaly na formování moderního života. Ať to byly věci luxusní nebo stylotvorné, které jsou dnes součástí muzejních sbírek, nebo věci obyčejné, sériově vyráběné a masově „konzumo­vané“, které bychom v daných obdobích našli v mnoha tuzemských domácnostech, všechny se podílely na skladbě a podobě životního prostře­dí.

Vedle cenných muzejních exponátů jako např. židle Jana Kotěry, stolku Josefa Gočára, ručně tkaného polštáře Marie Teinitzerové, dózy Pavla Janáka, sklenic Ludviky Smrčkové, kovového stolního setu Bohumila Južniče a Ladislava Sutnara, ohýbaného kovového květinového stolku Jana Vaňka, jídelní soupravy Jaroslava Ježka, laminátových skořepinových židlí Miroslava Navrátila a dalších – dnes již ikonických předmětů – jsou v expozici zahrnuty i věci, které vrcholnou designérskou kvalitu nesplňují. Bez klasifikačního řádu se tak do výstavy přirozeně začleňují všední věci bez signatur jejich tvůrců: talíře, naběračka, cedník, džbán, stolní váha, Náprstkův šlehač na bílkový sníh, mechanický kartáč na koberce, rádio na krystal a mnohé jiné.

Pouťové obrázky v expo­zici reprezentují kdysi všudypřítomnou výzdo­bu domácností, kterou teoretici uměleckého průmyslu nazvali „devocionální kýč“. Dobové tiskoviny pak připomínají „slova“, jimiž bylo formování životního prostředí provázeno. Výstava záměrně rezignuje na principy tradič­ní muzejní expozice, která kolem vybraných stylotvorných vzorků umístěných na sokl a do vitríny vytváří auru výjimečnosti. Vychází naopak z nehierarchizovaného uspořádání předmětů, které zdůrazňuje autenticitu spíše než originalitu, a vypovídá tak o formování hmotné kultury jako celku. Této struktuře odpovídá rovněž výstavní instalace. Její autorka, sochařka a konceptuální umělkyně Eva Koťátková vyšla z představy před­mětného světa jako vetešnictví, v němž jsou na­shromážděné věci na rozdíl od muzeí a galerií po­staveny na roveň bez ohledu na jejich provenienci, styl, výrobní materiál, funkci, ideologický náboj a kulturní status. Instalace je přitom členěna na tři „ostrovy“ odpovídající třem klíčovým etapám vývoje uměleckého průmyslu, užitého umění a designu (1870-1918, 1918-1945, 1946-1970).