Martin Skalický konfrontuje prostřednictvím své tvorby klasické postupy výroby a restaurování soch s užitím netradičních materiálů.

To, co bylo před očima diváků skryto na tympanonu Místodržitelského paláce, je nyní přeneseno dovnitř. Neviditelný exteriér je zviditelněn jako součást interiéru. Sochy, které vznikly jako nové odlitky starých forem, aktualizují své poselství prostřednictvím materiálové transformace. Mramor, který jim přisuzujeme, je pouhým přeludem.

Tradiční sochařskou hmotu vystřídala textilie zpevněná pryskyřicí.
Pomocí autorsky řízené náhody vzniká dílo nové, rozkročené mezi staletí, mezi rody a generace. Na sílu barokního afektu navazuje hravost současného umění, příklon k tématu kýče a umělecké apropriace. Radikálně se mění úhel pohledu i situace vztahu člověka, matérie a sochy.