Představa o tom, co je obraz, socha, kresba není nijak komplikovaná. Mnohem složitější a zároveň dobrodružnější je přemýšlet o tom, kdy se obraz nebo socha stává uměleckým dílem. Je to v momentu, kdy jej nebo ji prohlásí malíř nebo sochař za dokončené? Nebo je tím stvrzujícím aktem to, že se obraz umístí do galerie a vystaví? Anebo když si obraz někdo koupí, protože se mu líbí? Do jaké míry je zrod uměleckého díla řízeným procesem a do jaké míry sledem živelných událostí?
A nestává se někdy, a když ne v našem světě, tak v nějakém paralelním, že nastane vzpoura i všech těch čmáranic, zmuchlaných papírů nebo třeba i důstojných skic, které se společně zatvrdí v odhodlání stát se také uměleckým dílem? A to i navzdory záměrům a snažení samotného autora? Přes síť podpůrných tvůrčích složek pronikají na velká plátna, kde překvapují zaskočené tvůrce a podrývají jejich přesvědčení, že s tímto obrazem už uzavřeli odžité tvůrčí období. Byly také už popsány aktivity syndikátů nedokončených námětů, které v nových formátech vytváří nebojácné kompozice. Svojí umanutostí a drzostí jsou známé automatické kresby, které umělce stíhají při každém delším telefonátu a bez ostychu se vynořují i v těch nejpropracovanějších dílech. Nejradikálnější jsou ovšem bojůvky čmáranic, které už připravily bezpočet záškodnických akci v nejednom uměleckém ateliéru.
Takový rebelující tábor vznikl i v ateliéru Josefa Bolfa a svoje útočiště našel ve Jurkovičově vile, která svojí atmosférou umocňuje odbojné nálady všech odstřižků, stránek z roztrhaných skicářů, krycích papírů a odložených záložek. Příhodné podmínky opuštěného domu milovníka umění dávají sílu a nový horizont všem zapuzeným projevům umělcovy práce, které nikdy neměly překročit práh ateliéru jinak než jako tříděný odpad. Jejich očekávaný konec se mění v nový začátek. A ve vyvzdorovaný vznik uměleckého díla.
