Možnost překlepu a chyby, práce s kresleným humorem a psaným textem, nesoustředěnost jako příčina neschopnosti věci dokončit, jako odvrácená strana permanentní tvůrčí aktivity a potřeby se sytit novými podněty. Výstava Jany Kalinové reflektuje vlastní podmínky svého vzniku. Analyzuje síť myšlenek a asociací, ve kterých se autorka v průběhu jejích příprav pohybovala. Je to pohyb podobný nikdy nedokončenému; ovšem o to zábavnějšímu úklidu. Věci, pojmy a příběhy se při něm přeskupují, berou do rukou, přesouvají na jiná místa, aby tam z nadšenosti pro jiné téma bezprizorně opět na chvíli zůstaly. Ejhle! Tu je pohled z okna, zjevení proroka Ezachiela, periferie Karlína, měkké králičí tlapky, nebo příběh psaný v 99 stylistických a jazykových obměnách. Co nakonec bude a nebude pro výstavu stěžejní, zůstává prozatím skryté. 

Jana Písaříková

Můj otec vždycky králíka, dřív než ho zabil, pohladil. Vzal si ho do klína a chvilku na něj byl hodný, aby jeho uklidnil a aby sám sebe uklidnil, že mu to „musí udělat, když už je chováme, k čemu bychom je jinak měli“. Králíci byli převážně na maso, výjimečně na srst, a v tom případě na obojí. A ti nejlepší na chov. Pamatuji si jednoho, jemuž bylo umožněno umřít stářím. (prosím Tě Jano, lidi umírají, to jo, ale zvířata neumírají, ty normálně zdechnou, zapamatuj si to konečně) Přišlo mi, že svým tělem vyplňuje celý svůj kotec, obrovský, zasloužilý otec, král všech našich králíků na smetaně. Pak tam byla jedna králičice (ramlice jsme tehdy samicím neříkali) která měla tak jemnou a hustou srst, že jsme jí pojmenovali Rukavička. Těšili jsme se, že bude mít mladé, taky takhle krásně osrstěné. A že až se několikrát zreprodukuje, že ji zabijeme a uděláme si z ní rukavici. Jenže ta mrcha to asi tušila, protože každému mláděti z každého svého vrhu ukousla hlavičku, anebo je aspoň uvláčela a rozdupala po králíkárně. Byli jsme na ni hrozně naštvaní. Jak může být proboha tak příšerná svině? Otec se jí snažil zajistit co nejlepší podmínky k životu, aby jí nic nechybělo a neměla sebemenší důvod se bouřit, v misce měla to nejlepší žrádlo, pod sebou jenom prvotřídní stlaní, ale nevím, možná jí vadilo že měla měla klec moc velkou, nebo moc otevřenou. Při posledním masakru, kdy už nám došlo, že nám žádný další rukavičky neodchová, otec řekl, že už se na to její vraždění nemůže dívat a zabil ji. Maso jsme snědli a její kůži prodali. Vždyť k čemu by nám byla jen jedna rukavice?

Jana Kalinová