Legendou se stal Jan Svoboda (1934-1990) už za života. Nevšední vizualita i koncepce jeho fotografií v jedné řadě s názory na postavení fotografie a fotografa ve světě umění zasáhly snad všechny klíčové oblasti domácí fotografie. Mladší generace ctila Svobodu jako svrchovanou autoritu.
Jan Svoboda byl stejně jako jeho velký vzor Josef Sudek moderním, liberálním duchem. Představa, fotografie v intencích pravidel a představ stávající fotografické obce, byla z jeho pohledu lichá. Občas, aby demonstroval nechuť k panující konvenci, říkal: „ale já nejsem fotograf…“ což ovšem neznamenalo, že by se distancoval od fotografické tradice jako takové. Jeho věčně filozofující naturel, výtvarné školení a básnické ambice prostě jen hledaly inspiraci i mimo obor. Tím byl zajímavý pro ty, kteří chápali fotografii jako otevřený systém, ale například pro amatérské prostředí s jeho konzervativními představami byl nesrozumitelný.
Výstava staví vedle poněkud abstraktní autorovy postavy stvořené historií fotografie a dějinami umění její civilnější variantu, v níž jsou umělecké otázky vztaženy k sociální realitě. Autorův archiv, uložený v Moravské galerii umožnil, podívat se na Jana Svobodu optikou, jež dává tušit, že jeho život i tvorbu nenaplňovaly pouze úvahy mířící do vyšších sfér, ale také prozaické věci jako zaměstnání, vztahy s lidmi a institucemi. Obecně jde však především o to, podívat se na autora nikoli jako na uměleckého fotografa, ale spíše jako na umělce s fotoaparátem.
Paralelně můžete navíc vidět expozici, zamýšlenou jako protějšek k výstavě fotografií Jana Svobody Nejsem fotograf, prezentuje patnáct o téměř generaci mladších fotografů a fotografek, kteří na přelomu 70. a 80. let minulého století vytvořily série fotografií, v nichž rozpoznáváme formy a postupy zřetelně odkazující k dílu Jana Svobody. Autor, který je tradičně chápán jako pokračovatel Josefa Sudka, tak nachází další referenční body, jež zpřesňují jeho pozici v historii domácí fotografie.
