Čas Příběh Prostor je výstavou díla, které zde zůstalo bez svého autora Jána Mančušky, zesnulého před čtyřmi lety.

Ján Mančuška (1972-2011) vstupuje na výtvarnou scénu ve druhé polovině devadesátých let společně se členy skupiny bj (Josef Bolf, Ján Mančuška, Jan Šerých, Tomáš Vaněk). Jeho práce se v té době vzdáleně hlásí k československým vernakulárním variantám konceptualismu šedesátých a sedmdesátých let (Stano Filko, Jiří Kovanda ad.). Ve shodě s o něco starší skupinou „pondělí“ Mančuška promýšlí principy výtvarné tvorby z perspektivy některých poststrukturalistických textů (R. Barthes, J. F. Lyotard, C. Lévi-Strauss) a kulturního relativismu. Tvorba je pro něj angažovaností v procesu historické reflexe jazyka a forem zobrazení, což je názor stojící v opozici k tradičně expresivním, surrealistickým a romantizujícím východiskům českého i slovenského umění.

Se vzrůstajícím internacionálním ohlasem v polovině prvního desetiletí 21. století se v jeho tvorbě začaly jasně diferencovat dvě linie, jež se v díle stabilně prolínají. Na jedné straně rozvíjel post-konceptuální uměleckou tradici, jež aktivně problematizuje jazyk v procesu vyprávění (jazyk literární, jazyk videa, performance i filmu). Na straně druhé rostl jeho zájem o sdělování – často existenciálních, skutečných příběhů. Pohyb mezi elementy těchto dvou spekter – umělostí jazyků a tíživostí sdíleného příběhu bychom mohli označit za hlavní těžiště jeho projevu.

Ján Mančuška usiloval o vytvoření nové schopnosti jednání v umělecké teorii i praxi. Tuto potřebu vnímal jako nutné překlenutí rozporu přítomného v umění před i po pádu berlínské zdi. Umělci a umělkyně z bývalé východní Evropy se podle jeho názoru buď upínali k národním uměleckým formám a tradicím, anebo bez výhrad mluvili jazykem i tématy internacionálního provozu. Nová schopnost jednání umělce, jak ji Mančuška uskutečňoval, měla tento rozpor překlenout. Ať se vracel k historii avantgard (sympozium authentic structures), vynalézal nové formy, nebo psal esejistické texty, vždy až násilně propojoval internacionální perspektivu se zkušeností spojenou s místem a specifickou historickou zkušeností (ready-made příběhy, f. kafka, j. hiršal ad.).

Mančuška koncipoval výstavy jako prostorově i časově proměnlivé události. Ve výstavě Čas Příběh Prostor, která cituje jednu z jeho skic, se přikláníme k organizaci děl v chronologické posloupnosti. Práce byly vybrány s ohledem na čtyři sekvence formující se kolem problému figurujícího v názvu výstavy:

– soubor „nonspektakulárních“ instalací (jež vznikaly v negativní reakci na umělecké postupy v devadesátých letech užívající reklamu, marketing a jazyk spektáklu);

– prostor v textu. text zaplňující prostor vyprávěním nalezených příběhů;

– uspořádání pohyblivých obrazů. v časech;

– a v posledku divadelní vyprávění příběhů podřízené manipulaci s rozdrobeným časem. Návštěvník na výstavě nalezne také kresby, studie a dobové materiály, které tvořily zdrojový materiál, anebo sekundární didaktický aparát (rozhovory v tisku) zaplňující pracovnu – kancelář post-konceptuálního umělce přelomu tisíciletí.

Výstavu doprovází rozsáhlá obrazová publikace s řadou autorových textů i teoretických statí, která vznikla v koedici švýcarského vydavatelství jrp|ringier a nakladatelství tranzit.cz.

Výstava je realizována s finanční podporou Ministerstva kultury.