Výstava je věnována proměnám akademických principů v české malbě první poloviny 20. století. Soustředí se na paralelní dějiny umění, odvíjející se ve stínu „velkého“ příběhu české moderny a avantgardy.
Představeni budou autoři, kteří stojí dlouhá desetiletí na okraji zájmu českých dějin umění, nebo kteří z nich byli téměř, či úplně vyloučeni. Prezentována je především malba figurální, vycházející z akademického aktu, nejklasičtějšího motivu akademické výuky. V obrazech aktů či v alegorických, mytologických a bukolických výjevech Františka Jakuba, Oskara Brázdy, Josefa Loukoty, Jakuba Obrovského, Františka Xavera Naskeho a dalších docházelo k univerzalizování a zjednodušení uměleckých konceptů, formulovaných generacemi akademiků před nimi. Právě umělci jako Vojtěch Hynais, František Ženíšek, Vlaho Bukovac, Franz Thiele, Max Švabinský a další nastupující na uměleckou scénu ještě v poslední čtvrtině století devatenáctého, prostředkovali umělcům, kterým je výstava věnována, zásadní uměleckou zkušenost, ovlivňující jejich tradiční a konzervativní uměleckou orientaci mnohdy na celý život. Zároveň však srovnání s díly akademických a novoromantických malířů konce 19. století naznačuje, že v tvorbě jejich následovníků došlo během první poloviny 20. století k zásadním změnám uměleckých cílů a nároků. Příbuznost akademizujícího umění první poloviny 20. století s komerční fotografií, líbivou ilustrací, sentimentálními filmy a s obrazovými formami společenské a politické reprezentace je na výstavě zpřítomněna formou projekcí těchto dobových dokumentů.
Galerie hlavního města Prahy
