Výzkumné záměry CENS

Náš středověk

Řešitel: Mgr. Martin Vaněk (Centrum nových strategií muzejní prezentace, Moravská galerie v Brně)

Cíle a charakter projektu

Středověká umělecká produkce se svou funkcí značně odlišuje od moderního a současného umění. Optika závěsného obrazu, často použitá i v případě dnešních expozic středověkého umění, se zdá dodnes zcela samozřejmá. Ve středověku byl tento způsob umístění obrazu však spíše výjimečný. Artefakty, jež se nám do dnešních dob zachovaly, jsou vytrženy ze svého původního prostředí a většinou se nacházejí v majetku státních institucí muzejního a galerijního typu, které se je snaží prezentovat formou stálých expozic. Nelze si nevšimnout jistého rozporu mezi charakterem uměleckých děl, která byla vytvořena za účelem reprezentace církve, zprostředkování víry, vysvětlení a tlumočení příběhů svatých nebo také vyložení složitých teologických problémů, a způsoby jeho vystavení.

Středověké umění v galerii je ve zcela jiné situaci, než na místech svého původního určení. Galerijní prostor výrazně zplošťuje význam děl. Často jsou divákovi představena pouze optikou historika umění tak, aby byla dobře viditelná, aby se divák/badatel mohl podívat do každého záhybu draperie a na každý krakel. Umění je tak svým způsobem degradováno na pouhý objekt badatelské touhy a zájmu. Podstata a širší souvislosti se však často, i přes mnohé ikonografické výklady a faktické informace na popiskách, ztrácí.

Tento rozpor je znám již delší dobu a mnohé krátkodobější výstavní projekty se jej v minulosti snažily výrazněji potlačit (za všechny zmiňme například výstavu Magister Theodoricus - Anežský klášter v Praze, autor výstavy: Pavel Fajt, 1997 - 1998).

Cílem projektu "Náš středověk" by proto měl být detailní průzkum jak stálých expozic nacházejících se na území české republiky, tak i vybraných krátkodobých výstavních projektů. Dále zjištění míry ovlivnění výstavního konceptu dobovými metodologickými přístupy a průzkum reakcí kurátorů na nejnovější impulsy v galerijním a muzejním prostředí.

Mezi podstatné výstavní projekty a stálé expozice, jež by byly zpracovány jako případové studie patří:
1. Stálá expozice Středověké umění v Čechách a Střední Evropě -  Národní galerie v Praze.
2. Stálá expozice Umění od gotiky po 19. století (dříve Pohled Medúzy) - Moravská galerie v Brně.
3. Stálá expozice Ke slávě a chvále / Tisíc let duchovní kultury na Moravě - Arcidiecézní muzeum v Olomouci.
4. Stálá expozice Gotické umění - Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou.
5. Výstava Jihočeská pozdní gotika 1450 - 1530, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, 1965.
6. Výstava Magister Theodoricus - Anežský klášter, Národní galerie v Praze, 1997 - 1998.
7. Výstava Karel IV. Císař z boží milosti - Obrazárna Pražského hradu, 2006.
8. Výstava Rožmberkové, rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, Valdštejnská jízdárna v Praze, 2011.

Navržený soubor projektů zastupuje různorodé přístupy k výše popsanému problému. Dalším podstatným momentem práce by pak měla být komparace se zahraničními expozicemi (s důrazem na středoevropský prostor - expozice kláštera v Melku, Arcidiecézního muzea ve Vratislavi, Musea Schnütgen a Kolumby v Kolíně nad Rýnem, Bodeho muzea v Berlíně, ad.). Jejich detailní průzkum proto poprvé v historii českého muzejnictví přinese ucelenější představu o tom, jakým způsobem se v prostředí muzeí a galerií přistupuje k dané problematice, kde jsou klady a možná úskalí jednotlivých přístupů a jakým způsobem reaguje veřejnost na dané výstupy.

V prostoru 20. století

Řešitel: Mgr. Ondřej Chrobák (Centrum nových strategií muzejní prezentace, Moravská galerie v Brně)

Tři návrhy stálých expozic českého umění 20. století realizované v poslední dekádě onoho století 

Cíle a charakter projektu

Mnohé nasvědčuje tomu, že se poslední dekáda dvacátého století definitivně odloupla od subjektivního pocitu žité současnosti a nenávratně se odevzdala procesům historizace. V institucionálním provozu umění lze s odstupem toto desetiletí vymezit a charakterizovat jako mezidobí ohraničené odchodem Jiřího Kotalíka z čela pražské Národní galerie a nástupem Milana Knížáka do stejné funkce. Definovat, respektive zúžit průzkum dané dekády na problematiku vybudování stálé expozice prezentující české umění 20. století, se jeví jako nosné především proto, že tento úkol pociťovalo samo dobové uměleckohistorické i širší kulturní milieu za klíčovou výzvu. Zároveň skutečnost, že se nepodařilo dosáhnout konsenzuálního výsledku, může být a je dodnes pociťováno jako trauma, ale zároveň uchovalo dané problematice aktuální naléhavost.

V ohnisku zájmu bude především trojice výstavních projektů:
1. České umění 1900-1968 / Osobnosti a hodnoty, kterou autorsky připravil v roce 1990 Jaromír Zemina ve spolupráci se Stanislavem Kolíbalem do Jízdárny Pražského hradu.
2. České moderní umění 1900-1960, první expozice Národní galerie v nově otevřeném Veletržním paláci v Praze.
3. V prostoru 20. století. České umění ze sbírky GHMP, připravená Hanou Rousovou v roce 1996 ve výstavních prostorách Městské knihovny.

Pro tuto trojici hovoří několik aspektů. Reprezentují rozdílné přístupy a řešení, které i v současnosti zůstávají více či méně ve hře.  

Patetický podtitul projektu Jaromíra Zeminy a Stanislava Kolíbala odrážel mnohé z porevoluční euforie a víry v celospolečenský význam a potenciál moderního umění sdílený za normalizace v nonkonformním prostředí "šedé zóny".

Trojice kurátorů Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda a Karel Srp zvolila pro nově otevřený Veletržní palác "mezinárodní filtr". Volba exponátů a jejich kompozice byla definována "sebekolonizační" otázkou: co by z českého moderního umění mohlo být zajímavé pro zahraničního (západního) návštěvníka.

Hana Rousová jako první rezignovala na lineární vyprávění příběhu českého umění a navrhla popsat "prostor" prostřednictvím tematických a problémových celků.   

Pro volbu hovoří rovněž fakt, že vyvolaly vždy rozsáhlou diskuzi a polemiku, kterou lze rekonstruovat prostřednictvím dobového tisku.

Jakkoliv bude hlavní důraz výzkumu a následné interpretace kladen především na výše zmíněnou pražskou trojici, je ambicí zmapovat dění i v dalších centrech a regionech, a to nejen coby kontext, ale i jako možné alternativy předložených řešení. Pochopitelně bude adekvátní pozornost věnovaná také "historickým předpokladům", především situaci za normalizace a v šedesátých letech. Nejen protože různě uchopená otázka kontinuity a diskontinuity byla jedním z častých leitmotivů polemik nad koncepcemi zmíněných výstavních projektů.

Mapa stránek