Blog MG

O anketách, teoretické biologii a pasti

7/01/2011

S velkým zájmem si pročítám víceméně všechny ankety, které na konci roku
pořádají noviny a časopisy. Je v tom trochu ješitnosti a potřeby srovnat své vlastní zážitky s lidmi, které znám, kterých si vážím, anebo je třeba nemůžu vystát. Rituální tance tohoto typu mají neskonalý půvab, přestože jejich vypovídací hodnota je velmi malá, zvláště objeví-li se snaha shrnout preference velmi specificky vybraného vzorku respondentů do jakéhosi top ten. Samozřejmě mám na mysli vánoční anketu Lidových novin. Kdysi mě jejich redaktoři rovněž obesílali, ale tehdy jsme byli kolegové. A jako ředitel nemohu mít takový přehled. Nicméně stále ještě čtu, poslouchám hudbu, chodím na výstavy (i jinam než do Moravské galerie v Brně) a nějaký ten kulturní zážitek si dokážu i po dlouhé době vybavit. Takže pokud bychom měli do nového roku vykročit s jistou bilancí, anebo se na jeho prahu chtěli zbavit zátěže toho, co nebylo komu říct, sobecky nabízím několik vlastních vzpomínek.

Průběžná četba v roce 2010 se mi - pokud pominu svoji specializaci - rozpadá do několika souběžných linií. Stále ještě pokračuje moje britské období, jemuž loni dominovala čerstvě přeložená tragikomická úvaha o strachu ze smrti od Juliana Barnese Žádný důvod k obavám, díky níž jsem mohl ohromit Viktora Pivovarova při své úvodní řeči k jeho výstavě znalostí kdysi skutečně existující společnosti Citrónového stolu, která se scházela k pravidelným debatám o smrti. Téhle knize rovněž vděčím za to, že mě přiměla znovu sáhnout po Alphonsi Daudetovi a Julesi Renardovi. Pokud bych ale měl doporučit něco, o čem ankety pomlčely, pak by to byl Barbar v Asii, cestopis-necestopis Henri Michauxe. Asi jako echo mých služebních cest. Ať pátrám, jak pátrám, o českou beletrii jsem loni nezavadil. Balabán i Hakl zatím prominou. Nicméně bez Lidových novin by mi ani na mysl nepřišlo zajímat se o básnickou sbírku Pavla Kolmačky Moře.

Jiná cesta za psaným slovem mě vedla zcela neúmyslně, ale o to intenzivněji k víceméně popularizujícím textům o současné biologii z pera Stanislava Komárka, které sice ve větším množství vykazují tendenci k mírnému opakování, leč to je matkou moudrosti. Snad. V každém případě se mi díky tomu dostalo do rukou několik svazků edice věnované teoretické biologii z Nakladatelství Pavel Mervart. Je naprosto zřejmé, že nová generace českých biologů v čele s Karlem Kleisnerem, Antonem Markošem a Karlem Chobotem má spoustu energie, je mimořádně vzdělaná a inspirovaná (kromě jiného již zmíněným Stanislavem Komárkem). Úctyhodné soubory, zpřístupňující a interpretující dílo švýcarského zoologa Adolfa Portmanna, francouzského molekulárního biologa Jacquese Monoda nebo jednoho z předchůdců etologie Jacoba von Uexkülla, na jehož jméno jsem už kdysi narazil díky Jiřímu Němcovi, doplněné monografiemi Karla Chobota o obraze hmyzu v dějinách či Karla Stibrala o Darwinovi a estetice, mě nutí před Mervartovým nakladatelským dobrodružstvím smeknout (ano, je to Borsalino). A to jsem nepřipočetl překlady Michela Foucaulta, Paula Veynea, Paula Virilia, Hanse Magnuse Enzensbergera či Rolanda Barthese.

Ovšem knihou roku se pro mě stala Dialektika osvícenství, klíčové dílo "kritické teorie" napsané za druhé světové války ve Spojených státech Theodorem W. Adornem a Maxem Horkheimerem, nejvýraznějšími osobnostmi frankfurtského Institutu pro sociální výzkum. Pro toho, kdo má sklon číst filosofii jako detektivní román a detektivku jako pojednání o metafyzice, je překlad takhle komplikovaných textů požehnáním. Jakkoli jsem se tuto knihu už několikrát pokoušel bez valného úspěchu přečíst - tu v němčině, tu v angličtině - podařilo se mi to až nyní, česky. Zatímco Walter Benjamin u nás zdomácněl, myšlení jeho přítele Adorna se ani po českém vydání pozdní a nedokončené Estetické teorie či aforisticky rozbíhavé knize Minima moralia ve zdejším prostředí neuchytilo (marxistické účtování s revizionisty nepočítám). Je ale fakt, že Dialektika osvícenství, jejíž analýza toho, co se s euro-americkou civilizací stalo, mrazí i po šedesáti letech. Jestliže se kdysi Adornovy a Horkheimerovy postřehy týkající se subjektu či masové kultury zdály být vyhraněnou konzervativní kritikou zleva, dnes nabyly platnosti jako děsivě prohlédavé proroctví.

S ohledem na právě pominuvší šílenství svátků, které soudného člověka snadno dostávají svým apodiktickým příkazem štědrosti do úzkých, si dovolím na závěr ocitovat pasáž z Adornových Minima moralia (překlad Martin Ritter, Academia, 2009): "Skutečné dávání shledávalo své štěstí v představě štěstí obdarovaného. To znamená volit, vynaložit čas, sejít z vlastní cesty, myslet na druhého jako na subjekt: opak zapomnětlivosti. Právě toho je sotva kdo ještě schopen. V lepším případě dávají to, co si sami přejí, jen v kvalitě o trochu horší. Úpadek dávání se zrcadlí v trapném vynálezu dárkového zboží, jež vzniklo proto, že člověk neví, co by měl dát, poněvadž už vlastně vůbec dávat nechce. Dárkové zboží je neosobní stejně jako jeho kupci. Již první den šlo o ležáky. Podobně neosobní je i právo na výměnu zboží, jímž obdarovanému říkáme: tady máš svůj krám, dělej si s ním, co chceš, jestli se ti nehodí, je mi to jedno, vyber si za něj něco jiného. Oproti rozpačitosti, která provází obvyklé dary, je jejich ryzí zaměnitelnost přece jen čímsi lidštějším, poněvadž obdarovanému alespoň umožňuje, aby si dal něco sám, což je ovšem zároveň absolutní opak obdarování." Jsme v pasti? Možná je to otázka, kterou si budeme klást celý rok.

Reakce na příspěvek


*povinné položky
captcha
Prosím vyplňte součet dvou čísel z obrázku.

Pokud je pro Vás nečitelný, klikněte zde pro vygenerování nového.

Zrušit ›
Odeslat zprávu ›

Mapa stránek